Crazy friends forever ? NO !

24. září 2014 v 19:46 | • Lesliee • |  • Články •
Nikdy jsem nepatřila mezi lidi, kteří byli nějak zvlášť oblíbení a nikdy jsem kolem sebe neměla přátele, kteří by mě podpořili i v těch nejtěžších chvílích, nebo se semnou zašli jen projít ven a popovídat si.

V šesté třídě jsem zažila svůj nejlepší rok na základní škole. Měla jsem "přítele" (bylo to takové to spíše kamarádské vodění za ručičku, sem tam nějaká pusa) a partu skvělých kamarádů. Trávili jsme spolu každý den, užívali jsme si to a společně se smáli. Pak přišel "rozchod" a jedna velká hádka, po které všichni ten společně prožitý rok hodili za hlavu. Já jsem ale nikdy nezapomněla a doteď na některé chvilky ráda vzpomínám. Od té doby jsem s nikým z nich nemluvila a co jsme vyšli základní školu, tak jsem nikoho z nich ani neviděla.

V polovině osmé třídy jsem si našla přítele, taková ta první láska. Po pár měsících mě to ale přešlo a začala jsem být nešťastná, protože co si budeme povídat, nebyl to zrovna princ na bílém koni, ani typ kluka, po kterém by holka toužila. Sice jsem díky němu také poznala pár lidí, kteří mi v té době přišli fajn, ale po rozchodu se ukázalo, jací doopravdy jsou a začalo mi docházet, že jsem byla úplně hloupá, když jsem si myslela, že to jsou hodní lidé. Vyklubala se z nich akorát parta zlodejíčků a feťáku, kteří za zády pomlouvají druhé. Ztratila jsem s nimi kontakt a i když se občas potkáme na ulici, navzájem se ignorujeme.

Zamilovanost opadla a konečně jsem byla volná. Přišla nová škola, nový přítel a spolu s ním přišla i ona. Má nejlepší kamarádka.

I'm not stupid in love, the heart is


Člověk, kterého jsem znala měsíc, ale přišlo mi, jako bych jej znala celý svůj život. Úžasná osoba, za kterou jsem mohla o půlnoci přijít a věděla jsem, že mě nikdy nenechá stát venku se slovy "Víš kolik je hodin?" Prožili jsme toho spolu hodně dobrého i zlého. Byly jsme si navzájem oporou a spolu jsme se vysekaly z těch nejhorších chvílí. Byly jsme každý den spolu, protože jsme od sebe bydlely pět minut cesty. Smály jsme se hloupostem a všechno bylo jednodušší. Jen ona mě dokátala rozbrečet smíchy. Dala mi spoustu cenných rad, podle kterých se řídím dodnes a hlavně mě přivedla k mému milovanému stolnímu fotbálku. Bez ní bych určitě nebyla tam, kde jsem teď.
Vypadalo to, že jsem konečně po letech našla opravdového přítele. Zmýlila jsem se, protože naše velké přátelství skončilo stejně rychle, jako začalo.

Našla si přítelkyni. Našla člověka, kterého milovala a který jí byl vším. Začalo to psaním zpráv na facebooku a protože bydlela na druhém konci republiky, pokračovalo to nekonečnými hovory na Skype. Dvvanáctihodinové telefonáty s přítelkyní jí změnily tak, že už to nebyla ta skvělá V., jakou jsme znala. Už to nebyl člověk, který vám chtěl vždy a ve všem poradit a který by za vás dal ruku do ohně. Najednou neměla na nic a na nikoho čas. Celé dny žila jenom na Skype. A pak za svou přítelkyní začala jezdit a od té doby jsme se přestaly vídat. Bydlely jsme od sebe pět minut cesty, ale nikdy si na mě nebyla schopná udělat čas. Když jsem jí volala, nebo se jí snažila napsat na facebook, nikdy mi neodpověděla.

Představte si, že si s někým voláte dvě hodiny v kuse skoro každý den a najednou bum a dotyčná osoba se tři měsíce neozve. Nemáte o ní žádné zprávy, nevíte jak se má. Veškerou vaši snahu se nějakým způsobem spojit ignoruje. Věřte mi, že to není lehké.

Pak přišly nějaké rodinné problémy a V. se odstěhovala k tetě kousek za Prahu. Říkala do maturity a pak se uvidí. Tímto krokem jsme se odcizily úplně. Vždycky, když jsme si domluvily sraz, tak ho nějakým záhadným způsobem hodinu před zrušila.
Pod vlivem své o několik let starší přítelkyně, která je na vozíčku se přestala stákat i se svými dalšími přáteli. V červnu úspěšně odmaturovala a dostala nabídku na hodně dobrou práci. Několikrát přemlouvala svou přítelkyni, ať se přestěhuje za ní do Prahy. Hádejte jak to dopadlo ? V. všechno odmítla a radši odjela na druhý konec republiky, kde za peníze natírá svým budoucím švagrovým plot. A přitom to je tak chytrá holka, která by ve svém oboru měla budoucnost. Je to její volba.

Facebook

Po tom, co odjela na Moravu jsem jí znovu napsala dopis. Odpověď byla taková, že jí také mrzí, že to mezi námi není takové, jako dřív a že se to určitě změní. Ano, sice se to změnilo, ale většinou tak na týden. Za tu dobu jsme se viděly jednou, když si přijela do Prahy na jednu noc zařídit nějaké papírovaní...jak jinak, než pod drobnohledem své přítelkyni, která jí nejspíš jen hraje na city.

Možná teď budu vypadat jako nepřející člověk, ale vůbec to tak není. Přeji jim to moc. Chci aby V. byla konečně šťastná. Člověka jen zamrzí, když je s někým rok v kuse, zažije s tím člověkem spoustu pěkných věcí a pak vám není ani schopný odepsat na jakoukoli zprávu, více jak půl roku se neozve a pak to chce všechno během týdne slepit.

I když to dopadlo tak, jak to dopadlo, tak jsem vděčná za to, co pro mě udělala a že při mě jako jediná stála, když mi bylo nejhůř. Vždycky, když mi je smutno mi hlavou probleskne nějaká hláška a hned mám alespoň malý úsměv na tváři. Jsem moc ráda, že jsem jí poznala a děkuji za krásné vzpomínky !
 


Komentáře

1 Lauralex | Web | 24. září 2014 v 21:04 | Reagovat

Prožila jsem něco podobnýho. Nechci to tu celý rozebírat, ale už to skončilo.
Já nikdy neměla moc kamarádů a když už, tak to ani nebyli opravdoví kamarádi, jak jsem už zjistila. Jednu dobu jsme taky měli takovou partu, bavili jsme se, smáli se, jako parta jsme dokonce dělali čerta, Mikuláše a anděla na objednání, ale trvalo to jenom jeden rok na základce a pak to najednou všechno skončilo. Ani nevim proč, ty jo.
Všichni "kamarádi", co jsem měla, se se mnou přestali bavit, dělají, že mě nikdy neznali a později mě někteří z nich i šikanovali. Vždycky mě všichni jen využili a odkopli, ale stejně pořád věřím na opravdové přátelství.
Nejlepší kamarádku, se kterou se znám skoro dvacet let a teď najednou šlus, konec. Taky jsem jí byla dobrá, jenom když něco potřebovala. Vysrala se na mě, když jsem byla v nejhorším. Ani mě to už nemrzí.
Ale v člověku ty společný chvíle stejně zůstanou.

Hezký článek. :-)

2 ♕ P3ťulk5.blog.cz | E-mail | Web | 24. září 2014 v 22:05 | Reagovat

Moc krásné. A hodně bolestivé. Krásně jsi to napsala a opravdu nezníš jako nepřející člověk. Někteří lidé mají tak růžové brýle, že pro druhou osobu udělají cokoli a vůbec nevidí následky. Pokud jí slečna hraje na city, tak to bude asi hodně těžké. Spíše by ses příště měla ptát na to, jestli je upřímně šťastná. A podle toho, jak to píšeš, tak její přítelkyně je až moc žárlivá. Achjo.. Tak ještě uvidíš, život ještě u konce není. Hlavně se mě krásně i ty :))

3 Jasmin | Web | 25. září 2014 v 13:28 | Reagovat

Ja som nič podobného nezažila, tak ti skrátene napíšem ako to je u mňa :-D. Mala som to najlepšie asi v piatom ročníku, keď sme boli partia/klub štyri najlepšie kamošky, no teraz som sa zmenila aj ja, aj oni a už si vôbec nerozumieme, takže nemám ani jednu najlepšiu kamošku, za to najlepšieho kamaráta mám a tiež býva 5min odo mňa, ani to nie pozriem von oknom a hneď vidím jeho dom. Viem, že on by dal ruku do ohňa za mňa a ja za neho tiež. Poznáme sa už deväť rokov a je mi ako brat :).
Úplne dobrý článok, ktorý ma zaujal. Píšeš dobrou formou, ktorá sa dobre číta. Chcela by som si ťa dať do obľúbených blogov, tak dúfam že to nevadí :).

4 Mariiis_N | Web | 25. září 2014 v 18:20 | Reagovat

Krásně napsaný to máš, jako kdyby to bylo z nějaké knížky. Já jsem v devítce a ještě jsem kluka neměla, ale taky jsem byla zamilovaná :D to byl asi každý :-) já mám teď nejlepší kamarády, takže jsem spokojená :-) je dobré že sis našla nejlepší kamarádku, každej ji potřebujeme :-)

5 Luci | E-mail | Web | 25. září 2014 v 19:10 | Reagovat

Mrzí mě, že to tak dopadlo... ale ty vzpomínky už ti nikdy nikdo nevezme :) třeba je šťastná... kdo ví...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.